Dlouhá léta jsem žil v domnění, že kočkař určitě nejsem. Až zasáhla nejvyšší kočka a poslala mi balík. A to doslova. Na silnici,
po které jsme jeli, se motalo kotě kolem napůl rozjeté krabice. V té bylo koťat víc, ale bohužel živé byly už jen dvě. Jedno z těch dvou je u nás dodnes.
Je to kočka I., kočka zakladatelka, naše Isis. Po roce se k nám potoulal rezavobílý Seth. Proměna v kočkaře proběhla celkem nenásilně a pokračovala touhou
po kočičce s průkazem původu.
Navštívil jsem několik výstav a pročetl spoustu moudrých knih a vybral si to nejúžasnější plemeno – ruskou modrou.
Mým cílem je odchovávat zdravá a vymazlená koťata. Doufáme, že se mi to daří.
Něco málo o ruských modrých kočkách
Původ těchto krásných, elegantních a štíhlých koček je v Rusku. Bývaly mazlíčky v luxusních palácích, ale chovaly se i pro kožešiny. Dle pověstí se předkové těchto koček dostaly do Anglie z ruského Archangelska v polovině 19. století, proto se nazývaly také kočkami archangelskými. Pojmenování tohoto plemene se několikrát změnilo, rusky byly nazývány kočkami španělskými nebo maltézskými. Název ruská modrá vznikl v roce 1893, aby mezi lety 1917-1948 bylo plemeno oficiálně nazýváno orientální modrá kočka. První rusky měly ještě oči jantarové barvy, dnešní typická smaragdově zelená barva je standardem vyžadována od roku 1933. Během světových válek toto plemeno téměř zaniklo a podařilo se je z několika dochovaných jedinců obnovit britskými a švédskými chovateli po roce 1950. Přitom byly k původním ruskám přikřižovány kočky siamské. Díky tomu bylo plemeno zachráněno, ale spousta jedinců nese ve své genetické výbavě vlohu pro siamské zbarvení – odznaky. Dodnes se v některých chovných stanicích takováto koťátka objeví. Nicméně standart povoluje pouze modré zbarvení. Proto seriózní chovatelé svá zvířata testují na přítomnost genu, který má toto zbarvení na svědomí.
Naše chovné kočky byly buď přímo testovány, nebo pocházejí z testovaných předků.