Streptokokové nákazy, MVDr. Petr Vokoun
(z časopisu Pes přítel člověka 12/98)
Pokoušela jsem se MVDr. Vokouna sehnat a požádat o souhlas zveřejnění jeho článku. Bohužel se mi na něj nepodařil sehnat aktuální kontakt a tak tento článek zveřejňuji i bez jeho souhlasu. Vzhledem ke stále platným informacím považuji článek za velmi důležitý pro chovatele jak psů, tak i koček.
Dotaz: Mám chovatelskou stanici kavkazských pasteveckých psů. Jedná se mi o streptokokové nákazy, které dokážou zlikvidovat kompletně celý vrh štěňat cca do 3 – 5 dnů. Zajímalo by mě, kde je zdroj nákazy, jaký se způsob přenosu mezi zvířaty a jak lze preventivně této nákaze čelit. Dále by mě zajímalo, jak lze psa či fenu vyšetřit, aby se zjistilo, zda tímto onemocněním trpí a aby mohlo být včas léčeno. Jde mi rovněž o způsob léčby. Může být zdrojem nákazy prostředí, ve kterém feny žijí?
Odpověď:
Problém úhynu štěňat brzy po narození na streptokokovou sepsi opravdu občas některého chovatele potrápí. I když nejde o klasickou nákazu se šířením v populaci psů, zdá se, že se v některém chovu „uhnízdí“ jako opakovaný problém a je někdy i obtížné se ho zbavit. Obvykle izolovaný Streptococcus canis (skupiny G) je ovšem i častou součástí normální mikroflóry povrchu všech sliznic včetně poševní nebo konečníkové a lze jej zachytit i na zdravé kůži psa. Záleží tedy zřejmě na souhře nepříznivých okolností, aby se mohl podílet na místních infikovaných zánětech například kůže, spojivky, ale i mléčné žlázy či dělohy. Organismus dospělého psa vesměs nepřipustí celotělovou infekci nebo až septický stav, jak se stává u imunitně nezralých bezbranných novorozených štěňat. K onemocnění streptokokovou infekcí tedy dochází po místním nebo celkovém oslabení přirozené obranyschopnosti organismu psa a za přítomnosti kmene bakterií se zvýšenou agresivitou (virulencí). Propuknutím infekce se pak jeho agresivita většinou ještě zesiluje. Takový kmen se pak může ve skupině zvířat, zejména v omezeném prostoru, šířit kapénkovou infekcí nebo přímým stykem, nevyjímaje třeba krytí. Mikroflóra pohlavních orgánů fen a psů (pochvy a předkožky) bývá téměř totožná. V prostředí chovu mimo těla psů streptokoky nepřežívají. Z dosud řečeného vysvítá i možnost určitých diagnostických rozpaků při průkazu přítomnosti této bakterie v chovu. Izolace streptokoků ze sliznic není jednoznačným důkazem infekce. Tím se stává teprve záchyt bakterií nejlépe z čerstvě uhynulého štěněte nebo například z hnisavého zánětu kůže, mléčné žlázy, dělohy apod. Rozhodnutí, zdali záchyt streptokoků u zdravých zvířat v prošetřovaném chovu je natolik významný, aby se činily pokusy vymýtit je antibiotickou léčbou, bývá tedy sporné. V praxi se proto zaměřujeme ve vámi popsaných případech jen na konkrétní jednotlivá zvířata, u nichž byly se streptokokovou infekcí potíže. Zde se jedná o feny se ztrátou štěňat a eventuálně jejich krycí psy. Pokud se kultivace nestihne v poporodním období „čistění“ feny, preferujeme pak kontrolu spíše na začátku příští říje (barvení). Počítáme přitom s tím, že spíše zachytíme kmen bakterií neškodných (saprofytní) kmen žijící pokojně na sliznici pochvy. U krycího psa se v prvé řadě provádí kultivace a cytologické vyšetření výtěrů předkožkového vaku, eventuálně moče. Kontrola ejakulátu se u psů běžně neprovádí. K dekontaminaci pozitivních nosičů bakterií se pak užívají ponejvíce penicilinová nebo cefalosporinová antibiotika. Méně úspěšné jsou sulfonamidy či chinolony, nevhodná jsou antibiotika aminoglykosidové nebo tetracyklinové řády. I přes tuto možnost není na škodu sledovat, zda se v chovu neprosazuje i třeba geneticky fixovaná vloha ke zvýšené vnímavosti, resp. snížené odolnosti vůči takovým infekcím.
ZPĚT na Strep G u koček
Platí
i pro psy. Zkušenosti chovatelů, aplikovaná léčba.